Rychle a zběsile v Itálii

Tenhle nápad se mi zjevil v hlavě spontánně, ostatně jako vždy všechny 😁 Pojedeme se rozloučit s mořem.. 

První se chytla ségra, ale s tou jsem se bála jet sama - sorry ségra 😁🫶- tak šup, vezmeme někoho dalšího.. No a co vlastně vzít někoho dalšího, úplně cizího, někoho kdo by rád s malými dětmi aspoň na skok na pláž.. Nakonec se ještě přidala kamarádka, že do tohoto musí bezpodmínečně taky jít, že tohle bude stát za to. A že stálo. A tak vznikla naše nesourodá skupina. Ale naprosto fantastická ❤️

Myslím, že jsme všechny došly na letiště s motýlky v břiše a očekáváním, co bude? Poznáme se? Budou normální? No, myslím, že nikdo z nás tak úplně nebyl. 🫶

Cestovali jsme dlouho, zběsile a rychle a asi vším 😎 Letěli jsme do Bologny. Pak jeli MHD, pak vlakem, pak metrem.. Prý nám chybí už jen loď. 

Bologna má dost maličké letiště, ihned při výstupu z něj staví MHD, taxiky, vše co se dá čekat. Také z letiště jede vláček, Marconi Express. Ten je tedy dost drahý, ale nakonec jsme ho využili, jen se k němu dostanu později. 

My osedlali MHD a to linku letiště - Nemocnice č. 944.  Trochu jsme zabojovali s jízdenkami a když na třetí stanici nastoupili revizoři, tak jsme jen doufali, že boj proběhl úspěšně. No popravdě, děti jsme zaplatit nedokázaly, ale asi je neřešili. Revizoři byli chlapci ve věku starších adolescentů a asi neměli moc sil bojovat se skupinou matek a rozjívených dětí. Autobus nás vyplivl u nemocnice, kde nás čekal přestup do centra a tady to začalo být dobrodružné poprvé. Až téměř na konečné jsme zjistili, že autobus nepokračoval směr do centra, ale někde se stočil opačně a jede na úplně, úplně druhou stranu. No nic, to se stane i v lepších rodinách. Řidič brzy pochopil co se děje, když nás vyhazoval, že konečná a poradil nám. Viva, google překladač. Ještě nás popovezl k dalšímu busu, zpátečnímu, že on jede až za nějakou dobu. A teď se dobrodružství mění na horor, neboť děti, některé matky a jeden kočár nastoupily, poslední dítě pan řidič málem zardousil ve dveřích, jak rychle je musel zavřít a dal se na úprk. Ano, ten autobus. Všimla si toho nějaká italka, koukla na mně, na kočár, říká: " Bambino? " Ukážu na bus a ona se rozeběhla a práskala do autobusu všemi silami. Řidič zastavil, otevřel jí dveře, ona mu něco říkala a ten "milý pán" zase zavřel a jel. Tak ona znovu. Pak na něj chvíli něco řvala, ještě i jeden muž v autobuse, nakonec nám otevřel a pustil nás. Moje malá se ode mne pak celý den nehnula, Bobinka. 

Popravdě, teď už je z toho historka, ale dobře mi v tu chvíli nebylo. Celou pointou bylo, že nevezeme 3 kočáry, jen jeden, tak proč nepustit do busu děti a matkám zavřít před nosem. Nepochopitelné.  A vlastně se jednalo i o stejný bus, stejná linka, jako ten s tím milým řidičem, co nás dovezl k němu. Díky bohu vše dobře dopadlo díky odvážné italce, s pokorou děkujeme 😍

Z plánované návštěvy Bologny v ten den už nic nebylo, všichni jsme toho měli dost, včetně děti, tak jsme se vydali na nádraží a pokračovali v cestě do Rimini a našem dobrodružství. Cesta vlakem byla až na návštěvu WC dobrá ( v tomto naprostý opak vlaku na jaře v Benátkách), v Rimini nám pro změnu nejelo Metromare, prostě vynechalo a po vystoupení na příslušné zastávce a pouhých 4 minut chůze od cíle nás "panbuh" ještě parádně zkropil, takový liják jsem dlouho nezažila, za minutu mokré až na dřeň. Nic z toho nás neodradilo, uspaly jsme děti, podělily se o vínko na schodech ( díky Kláři i za tu jednu lahvičku, přišla všem dost vhod ) a těšily se na další, snad již slunečný den. 

Ten nás v pátek přivítal. Vyrazili jsme na výlet do centra Rimini, dali si zmrzlinu, zkoukli nejhezčí památky, jako Augustův oblouk, Kostel Malatestiano, Náměstí Cavour a nebo Domus del Chirurgo. Musím říct, že tahle památka se mi opravdu líbila. Už jen to, že je vlastně nová, v roce 1989 byli objeveny pozůstatky Chirurgova domu z 2.století při pracích na městských zahradách. Veřejnosti byl dům otevřen až v roce 2006 - 2007 ( četla jsem oba roky, tak nevím). Dochovaly se podlahy v dokonalém stavu, obrysy pokojů a neskutečné množství chirurgických nástrojů. V místě byla i nemocnice a později pohřebiště. Vstupné bylo pouhých 7 Euro, které za to stály, to místo mělo prazvláštního ducha. 

Odpoledne jsme strávili na pláži, v klidu a pohodě, hráli fotbal, běhali do vln, my, velký holky, jsme se nechaly namasírovat a objevily super úžasný letní drink - Pink Lady. Přesně se k nám hodil. Večer jsme si všichni dali večeři v rybí restauraci. 

Sobotní ráno jsme strávili opět na pláži a na hřišti. I zde v Rimini jsou podél celé pláže koupaliště tzv.  "Bagno". Každé má své číslo a hotely v blízkostí pláží mají uzavřené smlouvy s konkrétními koupališti a vy máte v tomto ubytování buď vstup zdarma, nebo se slevou. Dostanete lehátka, slunečník, mají zázemí, kabinky, sprchy, hřiště, bary.. Výhodou podzimní dovolené je to, že je již po sezoně. Pláže jsou prázdné, slunečníky a lehátka pryč a vy můžete vstoupit, dát si deku hned k moři, hřiště je přístupné a bar a WC zde bylo také. Dokonalá kombinace. Miluju tyhle posezonní pláže, nebo i předsezonní. A kávu hned na pláži. Jo, ty drinky taky, nebudu lhát 🙏

V brzkých odpoledních hodinách jsme se vydali do Bologny. Tam se část nás šla podívat do města - a to neměla dělat a část zůstala čekat na nádraží. A přišlo závěrečné "rychle a zběsile" 😁

V Bologni jsme viděli pouze Malé Benátky - ale fakt tam nebyl kanál, jen takové loužičky a Dvě Věže. Sakra proč tam bylo tolik lidí? A pak jsme ten transparent viděli. Přesně ty tři dny, kdy jsme tam byli,  byl v Bologne nějaký festival. Uzavřené silnice, omezená pozemní MHD, narvané vlaky, demonstrace na náměstích (souběžně, protože festivaly jsou nejlepší doba kdy něco změnit, že, to je všude stejné), policejní hlídky, zásahové jednotky. Viděli jsme přesně dvě památky, cesta k nim a zpět nám trvala hodinu a sotva jsme se prodírali zpět k nádraží. Tady jsme se rozhodli, že na letiště pojedeme výše zmíněným, pěkně drahým, Marconi Express. Malý vláček se nachází hned na nádraží. V tom nádraží je už docela dobře značený, ale zvenku nic moc. Musí se projít podzemní chodbou úplně pod všemi nástupišti až na konec nádraží, tam si koupit jízdenku v automatu, projít turniketem a nastoupíte do vláčku, s malými vagony, plný lidí. Ale cesta trvá jen 8 minut, což bylo v naší časové tísni super. Nicméně a to pozor, hlavně mějte jízdenku po ruce, protože při výstupu musíte jízdenku znova načíst. A to se nám stalo osudným 😁 Dvě z nás (ano, já jedna) nevěděly, kam jízdenku mrskly, plné ruce věcí, dítě, kočár.. No já nakonec zaplatila znovu, dala se načíst kreditka a druhá po asi 10 minutách naprostého zoufalství vyběhla za nějakou paní do jejího otevřeného turniketu. Naprosto nepochopitelné bylo, že na této straně vláčku nebyla žádné obsluha, pomoc nic.

Na letišti jsme vzali vše úprkem, ztratili a naštěstí našli jednu občanku, zapomněli odbavit kočáry a nakonec ale čekali na otevření gatu asi 15 minut ještě, ufff.. Zpáteční cesta letadlem byla nezapomenutelná, neboť jedna z nás měla celkem veliké zažívací obtíže a letušky byli tak milé, že ji nepustili na WC, protože je ještě zamčené, nenabídli vodu, sáček na zvracení, nic.  Jen nás pak "zbuzerovaly" že jsme zablokovaly při výstupu uličku, abychom kamarádce vzaly věci, které nebyla naprosto schopná vzít. Musím říct, že ačkoli jsem jindy milá, jsem se otočila a říkám? "Cože?" Letuška, kočka asi 25 let, mi říká " blokujete uličku" a já na to: " A? Nejsem asi první ani poslední co si musí vzít snad věci ne? " Poprvé v životě jsem nepozdravila při odchodu z letadla. 

Konec konců jsme ale všichni skončili šťastně v Praze a to je důležité. Loučení bylo rychlé, některé se vydali do domovů, jiné do nemocnice a my? My skončili ještě s Klarčou v BurgerKing, abychom si to všechno ještě dopověděly 😎

Musím říct, že takhle "náročné" tři dny jsem snad ještě nezažila. Ale bylo to super, vážně bylo, Moc Vám holky děkuji, že jste mi věnovaly Váš čas a část Vašich duší. ❤️