Dolní Morava, Visutý most

Minulý víkend jsme strávili na Dolní Moravě. Nečekala bych, že cesta na Dolní Moravu bude delší než přes půl Evropy 😊

Nejspíš to bude tím, že jsme vyrazili v pátek odpoledne. Naprosté šílenství . Cesta nám trvala 5 a půl hodiny. Naštěstí byla moji spolujezdkyní Jaruška, naše nová tvář, takže cesta uběhla dobře, nezavřely jsme pusy 😊

Měli jsme naprosto úžasné ubytování, krásné, čisté, voňavé a co víc, miluju, když je někde vybavená kuchyň, takovými těmi základními věcmi jako káva, cukr nebo olej. Pokojíky byli menší, ale krásné, celé ve dřevě, dvě koupelny, na zahradě bylo hřiště, krytý bazén, trampolína, gril, posezení pro hodně lidí, vše, na co si člověk vzpomene.

Tenhle výlet se plánoval pro Pavli jako dárek k narozeninám, samozřejmě dvacátým devátým, ale myslím, že výstup na most byl nakonec takový dáreček pro všechny. Nebyl nikdo, kdy by si ve vzduchu téměř 100 metrů nad zemí neuvědomil vlastní smrtelnost. Trochu se houpal, trochu děsil, trochu se z něj chvělo srdce, ale byl neskutečný.

Vyrazili jsme na něj hned v sobotu ráno abychom se vyhnuli davům. Protože jsme zdatní turisti, obešli jsme lanovku a vydali se nahoru pěšky. Není to daleko, o to horší je to kopec. Bobina to vzdala v prvních 10 minutách, uškemrala mne na nosítko a během chvilky usnula. Cesta to byla krásná, to se zase musí nechat, ty výhledy, ach ty výhledy.. Nádhera. A také byla nekonečná, obzvlášť s tím bobíkem na zádech. Ještě druhý den mne bolely svaly, o kterých jsem netušila, že mám a normální chůzí nebo cvičením je vůbec neobjevím.

Někteří z nás si ještě dali výstup na stezku v oblacích, já tedy ne, celkem s radostí jsem odhodila uzlíček a padla do lehátka.

Vstup na most je přes turnikety a před nimi jsou myslím dva automaty na vstupenky. Určitě je lepší si vstupenky koupit předem na internetu, stačí pak jen načíst QR kod. Musím říct, že ty turnikety jsou tedy dost útlé, s uzlíkem na zádech bych se tam asi nevešla. Naštěstí už byla vzhůru a šla pěšky, dokonce sama zvládla projít skrz turniket. A pak nás čekalo to nejlepší. 721 metrů téměř vzduchem. Stromy hluboko pod sebou, lidé maličtí jak mravenci, cestičky co vypadali jak namalované. Bylo to neskutečné, ačkoli se chvilkami dost houpal a můj strach z výšek dostával pěkně zabrat, ale stálo to za to.

Cestou zpět se prochází naučnou stezkou ale nijak moc jsem ji popravdě nevnímala, stále jsem zpracovávala ten neskutečný zážitek. Úplně dolů se zbytek party dostal na bobové dráze, my s Pavli a bobinou jsme si to sešly se zmrzlinou pěšky. Těmi výhledy jsme se pokochaly ještě jednou a musím říct, že cestou dolů se jimi dalo kochat v klidu a o něco více. Jen bych to nebyla já, abych to neudělala trochu dobrodružným, takže jsem asi po 200 metrech tááák krásně zvrhla kotník, že jsem celou cestu dolů statečně držela a dělala že nic, ale bolel mne, ne že ne 😊 Nicméně nakonec mu dost pomohlo ho odpoledne zchladit v bazénu a hodit nožky nahoru na zahradě. 

Celé odpoledne jsme si všichni krásně užili v pohodlí ubytování, to se nedalo nevyužít. A k večeru nás čekala úžasná cestovatelská přednáška od našeho nového Jiřího. Když se hlásil na tuto výpravu, neměla jsem ani ponětí, jak moc velký dobrodruh to je. OMG, ten chlápek byl 4x na Antarktidě, obeplul na plachetnici svět a napsal knížku. 

Přednáška byla fakt úžasná. Člověku tak nějak dojde, že vlastně jde všechno, všechno co si zamaneme a po čem toužíme, nesmíme se bát. Tenhle level je pro mě ještě velmi vzdálený, ještě si sama sebe na takové cestě nedovedu představit, ale díky tomu jsem si uvědomila, jak moc se v posledním roce změnil můj život a jaký obrovský kus cesty jsem ušla, i když jsem ještě neobešla svět. Ačkoli k tomu asi nemám moc daleko, teď zrovna před pár dny mi můj přítel řekl boží hlášku: Já se nebojím, že mi utečeš, země je pro tebe malá, ty za chvíli přiběhneš z druhé strany a vrátíš se❤️😂

No, abych se vrátila k výletu. Večer po přednášce jsme ještě poseděli, ugrilovali hromady jídla a trochu zapili ty Pavli narozeniny. Odpadli jsme celkem brzy, musím říct, že tady byla hodná parta 😊

V neděli dopoledne jsme se ještě vykoupali, pokecali, proběhly nějaké masáže bolavých zad a kolem poledne jsme se všichni rozloučili. Pár z nás se po cestě stavilo na oběd za našim Milovníkem ve Vysokém Mýtě a díkybohu nevím, jak se ta restaurace jmenovala, protože bych o ní nemohla říct nic hezkého. Jídlo měli nakonec dobré, ale jinak, nic.. Dlouho jsem se nesetkala s tak arogantní obsluhou a hodinu a půl jsme čekali na jídlo jak u Suchánků, protože slečna neměla potřebu zajít se ani zeptat, jestli nechceme další pití a nedej bože se třeba omluvit za čekání. To nemluvím o tom, jak se chovala, když jsme se my zeptali, kdy to už bude, že máme hladové děti. 

Celkově vzato víkend to byl krásný, nabitý a moc rády jsme poznali pár nových tváří, hezky si to sedlo.

Děkuji vám holky.. a kluku..